Jaké místo má vyznání hříchů a zpytování hříchů v životě křesťana, který jde touto
stezkou? Jak se s těmito důležitými věcmi vyrovnává? Využijme této kapitoly k
tomu, abychom otevřeli jasnější a vyšší pohled na sebezpytování a vyznávání
hříchů. Obvykle se vyučuje, že sebezpytování by vždy mělo předcházet vyznání
hříchů. I když to může být správné, to, jak vyznáváme, je určováno úrovní naší
křesťanské zkušenosti. Křesťanovi, jehož duchovní stav již pokročil do stadia
popsaného v předchozích kapitolách, bych doporučila – když přicházíš k Pánu
ohledně hříchu a vyznání, čiň toto: Otevři a polož celou svou duši před Boha.
Můžeš si být jist, že tě Pán, pokud jde o tvé hříchy, osvítí. Tvůj Pán v tobě bude
svítit jako světlo; a v této záři ti dá poznat podstatu všech tvých selhání. Snad
řekneš, že když toto oslnivé světlo, kterým je Kristus sám, tě osvěcuje zevně i
zevnitř, jsi zkušován stále. Zkušování ti dává Bůh. Poněvadž to činí tvůj Pán a
nikdo jiný, měl bys – když toto odhalování koná – prostě zůstat tichý a pokojný
před Ním. Při odhalování svého hříchu a poznání jeho závažnosti buď závislý na
svém Pánu. Nespoléhej se na sebe. Prosím pochop: neosvítí tě tvá píle, ani tvé
sebezpytování. Nikoli, veškeré zjevování působí Bůh. Chápeš, jestliže se o to
pokusíš ty sám, je tu velké riziko, že oklameš sám sebe. Vlastně ty si nikdy
nedovolíš poznat svůj pravý stav. To ti prostě tvá sebeláska nedovolí. „Zlému
říkáme dobré, a dobrému zlé.“ (Izaiáš 5,20)
Ó, ne tak, když přicházíš ke svému Pánu. On může být tak důkladný, náročný a
přísný! Tam před Ním, před Sluncem spravedlnosti, jsi plně odhalen. Jeho božské
paprsky odhalují i tvá nejmenší selhání. Jak se máme vypořádat s hříchy, je tak
zřejmé! Musíš se odevzdat do rukou Božích jak při sebezpytování, tak při
vyznávání. Křesťan na začátku ještě nemá duchovní zkušenost, kterou zde
popisuji. Na druhé straně skrze „modlitbu prostoty“ může k této úrovni dospět.
Když jsi jednou takovýto vztah s Pánem navázal, brzy objevíš, že žádné selhání
neunikne Boží výtce. Například jakmile spácháš nějaký hřích, vnitřní smysl tě
ihned pokárá. Bude to určité pálení někde hluboko uvnitř… malý chaos. Vidíš,
všechny věci jsou odhalené před pronikavým pohledem tvého Pána. Nedovolí, aby
jakýkoli hřích zůstal utajen nebo skryt. Když Pán s tebou tento vztah ustavil,
budeš mít pocit, že tě tak důkladně prozkoumal, že pokaždé, když se jeho světlo
zaměří na hřích ve tvém životě, zbývá ti jen jediné. Prostince se obrátit k Němu a
tam nést všechnu bolest a kázeň, které On uloží. V této zkušenosti s Pánem
pokračuj. Po určité době se ti Pán bude více a více stávat stálým zpytatelem tvé
duše. Nebudeš se zpytovat ty sám, ani to nebude jen občas. Bude tě zpytovat Pán,
neustále. Jestliže se budeš Pánu takto upřímně vydávat, uvědomíš si, že toto
světlo tvého Pána může skutečně odhalit tvé srdce mnohem účinněji než všechny
tvé předchozí pokusy. Pojďme nyní o kousek dál a uvažujme o vyznání hříchů.
Očekává tě vyšší porozumění a hlubší prožitek vyznávání a pokání. Kdybys
vskutku toužil chodit po těchto stezkách, uvědomil by sis něco o vyznávání
hříchů, co se všeobecně nesprávně chápe. Dříve, když jsi vyznal hříchy svému
Pánu, s největší pravděpodobností jsi těchto hříchů želel, není-liž pravda?
Existuje vyšší zkušenost pokání, a to je hlubší vyznání hříchů než jen pocit viny.
Vlastně shledáš, že tyto pocity viny nahradí něco jiného – láska a klid. Tato láska,
tento klid sladce nasycuje tvou duši, a když ji důkladně prosytí, plně se jí zmocní.
Že by pokání a vyznání hříchů bylo sladké? Jestliže jsi v těchto věcech nebyl
poučen, přirozeně budeš chtít této lásce vzdorovat. Místo toho budeš lidsky
nakloněn k tomu vyprodukovat před Bohem postoj zarmoucenosti a
zkroušenosti. Často ti říkali, že srdce zkroušené a zarmoucené nad vlastními
hříchy je něčím, co se Bohu velice líbí. To je pravda. Ale považ: vlastním úsilím
vyprodukovat zkroušené srdce se připravuješ o pravé pokání. Co je pravé pokání?
Zažil jsi někdy skutečné, pravé pokání? Rozpomeň se. Což jsi nepociťoval, jak se v
tobě rozlévala láska? Právě tato láska, právě tento hluboký vjem lásky v tobě je
mnohem ryzejším a vyšším výrazem pokání; vyšším než cokoli, co jsi schopen
vyprodukovat vlastním úsilím. Tato láska pojme všechny ostatní pocity pokání a
shrne je v jeden jediný, a vyjádří absolutní pokání mnohem dokonaleji, než kdyby
každá jednotlivá složka byla Pánu vyjádřena odděleně. Jestliže Pán ve tvém životě
ustavil tento vztah, nebudeš se muset sám starat, abys vyprodukoval své city
provázející hřích. Bůh ti vtiskává svůj výraz pokání způsobem tak čistým! Bůh
hřích nenávidí, a když zakusíš pokání, které ti dává samotný Bůh, budeš
nenávidět hřích stejně, jako jej nenávidí On. Drahý čtenáři, nebuď úzkostlivý a
neusiluj tolik o konání. Nejryzejší láska, kterou vůbec můžeš poznat, je láska,
která k tobě přichází, když Pán pracuje na tvé duši. Tak dovol, ať pracuje On.
Musíš jen setrvat na místě, které ti určí. Řiď se pokynem moudrého muže, který
řekl:
„Zůstaň tichý. Slož svou naději v Bohu; spokoj se tam, kam tě postavil.“ (Kazatel
11,22)
Jak jdeš dále – v tom, co jsme právě popsali – něčeho si všimneš. Budeš
překvapen, jak obtížné je rozpomenout se na své hříchy! Zapomeň své hříchy!? Je
to správné? Ano! A taková zkušenost by tě neměla znepokojovat. Pohleď,
zapomínání hříchů je důkazem, že jsi od nich byl očištěn. Je dobré mít hříchy
zapomenuty. Je nejlepší, když zapomeneš na vše, co se tě dotýká, abys mohl mít
na paměti jen Boha. Pamatuj, že v této kapitole byla podána vyšší zkušenost
vyznání a hlubší zkušenost pokání; nicméně můžeš si být absolutně jist, že budešli
Pána prožívat takto, On nedovolí, aby tvé hříchy zůstaly neodhaleny. Na druhé
straně, jestliže odhalování činíš ty, může neodhaleného zůstat mnoho. To není
případ, kdy tě zkouší Pán! Na rozdíl od tebe, on všechna tvá selhání přivede na
světlo (viz Žalm 36:10; 1 Janův 1:7). Proto přenechej zpytování Bohu. Shledáš, že
tvé srdce bude daleko odkrytější, než kdyby ses o to pokoušel vlastním úsilím.
Drahý čtenáři, toto musí být jasné: tyto pokyny nejsou použitelné pro křesťany,
kteří žijí na hladině zkušenosti, kdy je duše neustále v aktivním stavu. Tyto pokyny
nejsou pro duši, která je stále aktivní. Na této hladině zkušenosti je vcelku
správné – a nutné – aby duše sama vyvíjela úsilí a vyrovnávala se s hříchem. Duše
křesťana vyvíjí sama úsilí, nakolik duchovně pokročila. Čím více duše postoupí ke
svému středu – to jest čím více se odsune od povrchu – tím méně vyvíjí své vlastní
úsilí. (To platí i pro vyrovnávání se s hříchem, s vyznáváním z hříchů a ve všech
ostatních životních záležitostech.) Kdyby ses snad dostal na tuto pokročilejší
úroveň, vybízím tě – bez ohledu na okolnosti – abys každý svůj příchod k Pánu
začal velmi prostým tichým očekáváním před Ním. Tak dovolíš, aby v tobě volně
působil On. Nemůžeš jej přijmout lépe, než když mu dovolíš, aby přišel on sám.
