Co je
výsledkem stálého chození před Bohem v odevzdanosti? Konečným výsledkem je
zbožnost. Jakmile se tento vztah s Bohem učinil součástí svého života, máš
zbožnost na dosah. Co rozumíme zbožností? Zbožnost je něčím, co přichází od
Boha. Budeš-li se svědomitě učit této prosté cestě prožívání Pána, chopíš se
Boha. A když se ho chopíš, zdědíš, všechny jeho charakteristické rysy. Zbožnost
je: Čím více se zmocňuješ Boha, tím více jsi učiněn podobným Jemu. Avšak musí
to být zbožnost, která vyrostla zevnitř. Jestliže tvá zbožnost nevyvěrá hluboko
z tvého nitra, je to pouhá maska. Pouhá vnější tvářnost zbožnosti je měnlivá
jako roucho. Jestliže však zbožnost vyvěrá z Života hluboko v tobě-pak je tato
zbožnost skutečná, trvalá a ryzí esence Pána. „Všecka slavná jest dcera
královská uvnitř.“ (Žalm 45,13)
Jak tedy
zbožnosti dosáhnout? Křesťan, který se naučil být odevzdán Ježíši Kristu a
který chodí v odevzdanosti Jemu, uskutečňuje zbožnost v nejvyšší míře. Avšak od
takového člověka nikdy neuslyšíš, že by o sobě prohlašoval, že je nějak zvláště
duchovní. Jak to? Protože takový křesťan se zcela sjednotil s Bohem. Sám Pán
vede tohoto věřícího do této vše zahrnující praxe zbožnosti. Pán si žárlivě
střeží každého svatého, který se mu zcela odevzdal. Nedovolí, aby měl jakákoli
jiná potěšení než v Něm samém. Je odevzdání se tím jediným, co je nezbytné k
tomu, abychom dosáhli zbožnosti? Nikoli, ale budeš-li věrně následovat vše, co
bylo dosud řečeno, zbožnost se dostaví. Avšak nezapomínej, že do zkušenosti
odevzdání se patří utrpení. Je to oheň utrpení, který vypůsobí zlato zbožnosti.
Neobávej se, že by sis nepřál jít touto cestou. Na úrovni zkušenosti, o níž
nyní mluvím, existuje hlad po utrpení. Takovíto křesťané hoří láskou pro Pána. Kdyby
jim bylo dovoleno následovat svých tužeb, vlastně by se podrobili přísné kázni,
dokonce výstřednímu sebezapírání. Když takováto láska hoří v srdci věřícího,
nemyslí na nic jiného, než jak by potěšil svého milovaného Pána. Sebe začíná
zanedbávat – ba ne v lásce k Pánu na sebe dokonce úplně zapomíná. S tím, jak
roste jeho láska k Pánu, roste i jeho nenávist k životu pro sebe.
Kéž se
naučíš této cestě! Ó kdyby jen si Boží děti dokázaly tuto prostou cestu
modlitby osvojit, toto prosté prožívání Ježíše Krista, pak by celá církev Boží
mohla být snadno reformována! Tato cesta modlitby, tento prostý vztah k Pánu se
pro každého tak hodí; pro těžkopádného a neznajícího právě tak vhodný jako pro
vzdělaného. Tato modlitba, tato zkušenost, která začíná tak prostě, ústí v
lásce naprosto odevzdané Pánu. Jen jediného je zapotřebí – lásky. Sv. Augustin
řekl: „Miluj, pak čiň, co chceš.“ Neboť když ses naučil milovat, nebudeš ani
toužit dělat něco, co by mohlo urazit Toho, kterého miluješ.
