V této kapitole bych chtěla mluvit o velmi důležitém prvku modlitby, prvku, který
se téměř přehlíží. Kdybych vám řekla, že jedním ze základních prvků modlitby je
hluboké, niterné uctívání, jistě byste souhlasili. Shodli bychom se, že bez hluboké
vnitřního uctívání Pána bychom prostě neměli pravou modlitbu. Ústředním
prvkem pravé modlitby je nutně chvála. Avšak k modlitbě patří ještě další prvek,
právě tak ústřední a nezbytný. A právě zde se dostáváme k ústřední otázce člověka
s Bohem; ba co více, bez tohoto prvku není pravé modlitby; bez něj se nemůžeme
ponořit do samotných hlubin Ježíše Krista. Bez tohoto prvku není pravé modlitby,
nelze vstoupit do hlubin Krista, ani cesty, kterou by tě Bůh mohl přivést k cíli,
který pro tebe chystá. A co tímto prvkem modlitby je? Nutnou součástí modlitby a
prožívání hlubin Ježíše Krista je vzdání se svého já. (Takže jsme znovu pokročili
za modlitbu. Pravá modlitba vyžaduje úplné odevzdání. A nadto Bůh touží, aby
odevzdání se stalo tvým trvalým stavem.) Apoštol Jan mluví o modlitbě jako o
kadidlu – kadidlu, jehož vůně stoupá k Bohu a Bůh ji přijímá.
„A tomu andělovi bylo dáno množství kadidla, aby je obětoval s modlitbami všech
svatých“ (Zjevení 8,3)
Když přicházíš k Pánu, vylij v Boží přítomnosti své srdce. Modlitba je vylití srdce
Jemu. „Vylila jsem duši svou před Hospodinem,“ řekla Anna, Samuelova matka.
(1. Samuelova 1,15) Toto vylití je pálení kadidla – a toto pálení je absolutním
vydáním svého já Jemu. Kadidlo, které obětovali mudrci a položili je k nohám
Krista ve stáji v Betlémě je obrazem modlitby vylité Jemu. Co je modlitba?
Modlitba je něco jako teplo lásky. Ó ještě více! Modlitba je tavení! Modlitba je
rozplývání se duše a její povznášení. Toto teplo lásky, toto tavení, toto rozplývání
se a povznášení způsobuje, že duše vystupuje k Bohu. Jak je duše tavena, začínají
z ní stoupat sladké vůně. Tyto vůně se vylévají ze stravujícího ohně lásky… a tato
láska je v tobě. Je to stravující oheň lásky v tvé nejvnitřnější bytosti, oheň lásky k
Bohu. Obraz tohoto kadidla, této lásky a tohoto vylévání nacházíme v Písni písní.
Dívka říká: „Pokud je při stole král, vydává nard můj svou vůni.“ (Píseň písní
1,12) Podívejme se blíže na tuto scénu. Nejprve se pohleďme na stůl. Stůl, o němž
se tu mluví, je nejvnitřnější částí tvé bytostí, tvůj duch. A tam, ve tvém duchu, přebývá Bůh. Ó, když ses naučil, jak tam přebývat s Ním, Jeho božská přítomnost
rozpouští tvrdost tvé duše. A když tato tvrdost tvé duše taje, vylévají se z ní vzácné
vůně! Nyní pohleďme na Krále. Podívejme se na „Milého“. Když viděl, jak se duše
Nevěsty taví, říká:
„Kdo je ta, která vystupuje z pouště jako sloup dýmu, ovanuta vůní kadidlovou z
myrhy?“ (Píseň písní 3,6)
Nyní si musíme položit ústřední otázku: Jak duše vystupuje k Bohu?
Vystupuje k Bohu tím, že se vzdává sebe sama, že se vzdává ničící moci Boží
lásky! Ano, vzdává se potírající moci Boží lásky!
Toto vzdání se sebe sama je nezbytné, absolutně nezbytné, máš-li hlubiny
dosáhnout; prožívat hlubiny Ježíše Krista a stále v nich stále přebývat. Jedině
zničením a zrušením sebe sama můžeš vzdát hold suverenitě Boží! Vidíš: „Moc
Hospodinova jest veliká, toliko pokorní Jej uctí.“ (Apokryfy). Podívejme se, zda to
nepochopíme jasněji. Jen úplným zničením svého já uznáváš svrchovanou
existenci Boha.
Musí přijít hodina, kdy zcela přestaneš žít v říši svého já! Musíš přestat existovat
ve svém já, aby v tobě mohl existovat Duch Věčného Slova. Když se vzdáš svého
vlastního života, uvolníš cestu Jeho příchodu! A právě ve tvém umírání žije On!
Lze to prakticky uskutečnit? Ano! Musíš celou svou bytost poddat Ježíši Kristu,
přestat žít v sobě samém, aby se On mohl stát tvým životem.
„Neboť jste zemřeli a život váš jest skryt s Kristem v Bohu.“ (Koloským 3,3)
„Vcházejte ke mně všichni vy, kteří mne vážně hledáte.“ (Apokryfy) Avšak jak
vcházíš k Bohu? Tím, že opouštíš své já, abys mohl být ztracen v Něm! Můžeš být
ztracen v něm jedině zrušením svého já. A co to má co do činění s modlitbou?
Zrušení já je pravou modlitbou uctívání! To je modlitba, kterou se musíš naučit –
v celé totalitě jejího nejhlubšího možného smyslu. Toto je prožitek, kterým
vzdáváš Bohu, jen Bohu samému, všechno „požehnání, čest a slávu i sílu na věky
věků.“ (Zjevení 5,13) Tento prožitek, tato modlitba, je modlitbou reality. Toto je
realita! Potření je uctívání Boha v duchu a v pravdě. (Jan 4,23) Veškeré pravé
uctívání je „v duchu“. Být „v duchu“ znamená, že duše se ruší. „V duchu“
vstupuješ do čirosti Ducha, který se v tobě modlí; jsi odtahován od svých vlastních
duševních a lidských metod modlitby. Jsi „v realitě“, protože jsi postaven do
reality totality Boží a nicoty člověka.
Drahý čtenáři, vlastně jsou jen dvě pravdy: Vše a Nic. Všechno ostatní je lež. Bůh
je Vše; ty jsi nic. Bohu můžeš vzdát náležitou čest jedině zrušením svého já.
Jakmile je toto předivné dílo dokonáno, Bůh se nastěhuje dovnitř. Zde je princip
přírody: Pán v přírodě nikdy neponechává dutinu nebo prázdnotu. Přichází k
místu nicoty – prázdnoty – a ihned je vyplňuje sebou samým. Sám vstupuje právě
na místo toho, co nechal usmrtit! Avšak zrušení sebe sama – není to hořké? Ó,
kdybys jen poznal sílu a požehnání, které duše přijímá tím, že vstoupila do této
zkušenosti. Ochutnej to – a nebudeš chtít nic jiného. Toto je „velmi drahá perla“,
„skrytý poklad“. „Každý kdo ji nalezne, prodá vše, co má, aby si ji koupil.“
(Matouš 13,44.45) Toto je „pramen vody živé prýštící se k životu věčnému.“ (Jan
4,14) Nevzpomínáš si, že Pán Ježíš nám řekl, že „království Boží je v nás“? (Lukáš
17,21) To platí ve dvojím směru. Za prvé, když Bůh se v tobě stává Mistrem a
Pánem tak, že nic v tobě neodolá Jeho vládě. Právě tehdy tvá vnitřní bytost, tvůj
duch, je Jeho královstvím. Právě tehdy se tě Bůh zmocňuje. Za druhé, jde o tvé
zmocňování se Boha. Když máme Boha, máme také Jeho království; a v Jeho
království je plná radost. Náš nejvyšší cíl je těšit se z Boha… v tomto životě. Těšit
se z Boha! Právě k tomu jsme byli stvořeni. Žel, jen málokteří si uvědomují, že
tohoto lze dosáhnout, jak snadné je chopit se toho! Sloužit Bohu znamená
vládnout nad sebou!
