Tohoto sjednocení dosáhnout nelze vlastním úsilím, na základě vlastních
zkušeností. Sjednocení s Bohem nedosáhneme rozjímáním ani svou láskou, ani
uctíváním, ani oddaností, ani obětí. Dokonce nezáleží ani na tom, kolik světla ti
Pán dává. K tomu, aby se sjednocení stalo skutečností, bude nakonec zapotřebí
Božího aktu. Ve Starém zákoně Písmo praví: „Člověk neuzří Boha, aby živ
zůstal.“ (Exodus 33,20) Jestliže tvá modlitba stále obsahuje tvůj vlastní život, tato
modlitba neuzří Boha. Tvůj život nepozná zkušenost sjednocení s Jeho životem.
Vše, co je z tvého konání, vše, co pochází z tvého života – dokonce i tvá
nejvznešenější modlitba – musí být nejprve zničeno. Teprve potom může dojít k
sjednocení. Všechny modlitby, které plynou z tvé mysli, jsou pouhou přípravou k
tomu, abys byl přiveden do pasivního stavu; každé rozjímání je rovněž přípravou,
která tě má uvést do pasivního stavu. Jsou přípravou. Nejsou cílem. Jsou cestou k
cíli. Tím cílem je sjednocení s Bohem!
Účelem této knihy není představit ti modlitbu, ba ani uvést tě do zkušenosti,
nýbrž uvést tě do konečného křesťanského stadia – sjednocení s Bohem.
Vzpomeneš si, že Jan nám ve Zjevení 8,1 říká, že v nebi bylo ticho. To je obraz
středu nejniternější části člověka. Na tomto místě musí vše ztichnout, když se
zjeví majestát Boží. Úsilí vlastního já musí umlknout. Ba ještě více! Samotná
existence vlastního já musí být zničena. V tomto vesmíru je něco, co je pravým
protikladem Boha – je to naše vlastní „já“. Aktivita tohoto „já“ je zdrojem zlé
povahy, jakož i všech zlých skutků člověka. Na druhé straně ztráta jáství zvyšuje
čistotu duše! Ve skutečnosti čistota duše narůstá přesně v té míře, v jaké se ztrácí
„já!“ Dokud se jakkoli projevuje povaha tvého já, budou v tobě některé chyby
přetrvávat. Avšak jakmile se od svého jáství odloučíš, nemohou existovat žádné
vady, vše je čistota a nevinnost. Bylo to toto „já“, které jako důsledek pádu
vstoupilo do duše a vytvořilo spor mezi duší a Bohem. Jak mohou být duše a Bůh,
něco tak protikladného, někdy sjednoceny? Jak se může čistota Boha a nečistota
člověka spojit v jedno? Jak může kdy prostota, (nebo jedinost), Boha a mnohost
(nekonečná vrtkavost), člověka splynout v jedno? Zajisté se tu požaduje mnohem
více než jen tvé úsilí. Co je tedy ke sjednocení nutné? Aby zasáhl sám Všemohoucí
Bůh. Jedině takto může být sjednocení dosaženo. Aby se dvě věci staly jedním,
musejí mít podobnou podstatu. Například nečistotu špíny nelze sloučit s čistotou
zlata. Musí přijít oheň, aby zničil strusku a zůstalo jen čisté zlato. Proto Bůh
posílá na zem oheň (nazývá se Jeho Moudrost), aby zničil vše, co je v tobě nečisté.
Moci tohoto ohně nemůže nic odolat. Stráví vše. Jeho Moudrost spálí všechny
nečistoty v člověku s jediným cílem: učinit jej způsobilým ke sjednocení s Bohem.
V tobě je nečistota. Více nečistoty, než by sis dokázal představit. A ta je pro
sjednocení s Bohem smrtící. Avšak tvůj Pán hoří, aby se s tebou sjednotil, a proto
strusku stráví. (Ať tě nepřekvapuje, když se to právě děje.) Jak se tato nečistota
nazývá? Vlastní já. „Já“ je zdrojem veškerého znečištění a brání jakémukoli
spojenectví s Čistotou! Sluneční paprsky mohou ozařovat bahnisko, ale nikdy se s
bahnem nesjednotí. Avšak sjednocení brání ještě něco více. To, co nazýváme
aktivitou, je samo o sobě proti sjednocení. Proč? Poněvadž Bůh je nekonečné
spočinutí. Tvá duše, má-li se sjednotit s Pánem, musí mít podíl na Jeho spočinutí.
Aktivita nám brání, abychom byli podobni Jemu. Právě proto nikdy nemůžeme
dospět k božskému sjednocení, ledaže bychom donutili lidskou vůli, aby
odpočinula od svých aktivit. Člověk se nikdy nemůže stát jedno s Bohem –
skutečně to prožít – dokud se nestane tak pokojným a čistým, jako když byl
stvořen.
Bůh si přeje učinit tvou duši čistou. Pročišťuje ji svou Moudrostí právě tak jako
tavič, který pročišťuje kov v peci. Zlato může pročistit jedině oheň.
A opět, ohněm, který nás stravuje – úplně nás stráví – je Jeho nejvyšší moudrost.
Tento oheň postupně stravuje vše, co je zemské; odnímá všechny cizí příměsi a
odděluje je od zlata. Jako by ten oheň věděl, že zemská směs se nemůže proměnit
ve zlato. Oheň musí silou tuto strusku roztavit a rozpustit, aby zbavil zlato každé
cizí částice. Znovu a znovu musí být zlato vrháno do pece, dokud neztratí
sebemenší stopu znečištění. Ó, kolikrát je zlato vrženo zpět do ohně – daleko,
daleko častěji, než se zdá nutné. Můžeš si být jist, že Kovář vidí nečistoty, které
nikdo jiný nevidí. Zlato se musí opět a opět vracet do ohně, dokud tu není jasný
důkaz, že je již nelze pročistit.
Konečně přijde čas, kdy zlatník již nemůže nalézt žádnou příměs, která by zlato
znehodnocovala. Když oheň dokoná dílo čistoty – nebo měla bych říci prostoty –
oheň se ho již nedotýká. I kdyby zlato zůstalo v peci po celý věk, jeho ryzost by se
nezlepšila a jeho substance by se nezmenšila! Nyní je zlato způsobilé pro tu
nejznamenitější řemeslnou práci. V budoucnu, kdyby se zlato mělo zašpinit a
zdálo by se, že ztratilo svou nádheru, je to jen nahodilá nečistota, která se dotýká
pouze povrchu. Tato špína není překážkou k použití na zlatou nádobu. Tato cizí
příměs, která přilne k povrchu zlata, je něco úplně jiného než zkaženost skrývající
se hluboko uvnitř. Sotva bychom našli člověka, který by odmítl nádobu z čistého
zlata proto, že na jejím povrchu byla nějaká špína, a dal přednost nějakému
lacinému kovu jen proto, že nádoba byla na povrchu vyleštěná. Prosím,
nechápejte mne špatně. Neomlouvám hřích. Nic takového mě ani nenapadlo.
Mluvím zde pouze o povahových vadách; vadách, které Bůh úmyslně ponechává i
u největších svých svatých, aby je zachoval od pýchy a chvály lidí, kteří soudí jen
podle zevnějšku. Bůh dovoluje, aby u nejdražších jeho svatých zůstaly vady, aby
mohl tohoto svatého uchránit před zkázou a „skrýt jej ve skrýši své přítomnosti.“
(Žalm 31,21)
Podívejme se dále na kontrast mezi čistým zlatem a nečistým zlatem. Uvažoval jsi
o tom, zda by zlatník někdy smísil ryzí zlato s nečistým? V laciném zlatu je
struska; proto by nikdo nedovolil, aby došlo ke smísení s drahocenným ryzím
zlatem. Co tedy zlatník udělá? Koneckonců, chce je smísit! Musí tedy nečisté zlato
podrobit ohni. Bude tak činit znovu a znovu, dokud se z podřadnějšího zlata
nestane zlato ryzí. Tehdy, jedině tehdy se mohou smísit a spojit v jedno. Tutéž
myšlenku vyjádřil Pavel:
„Oheň zprubuje dílo člověka, jaké by bylo.“ (1. Korintským 3,13)
Potom Pavel dodal: „Pakli čí dílo shoří, vezme škodu, ale sám spasen bude, avšak
tak jako skrze oheň.“ (1. Korintským 3,15)
Pavel naznačuje, že existují díla tak smíšená a tak nečistá, že i kdyby Pán ve své
milosti toho člověka přijal, musí tento projít ohněm, aby byl očištěn od svého „já“.
Tentýž smysl najdeme v Římanům 3,20. Zde se praví, že Bůh zkoumá a soudí naši
spravedlnost. List Římanům říká, že ze skutků zákona nebude ospravedlněn
žádný člověk; ospravedlnění se uskutečňuje spravedlností Boží – a spravedlnosti
se člověk zmocňuje vírou v Ježíše Krista. A tak vidíte, že Boží spravedlnost a Boží
moudrost musejí přijít jako nemilosrdný a sžírající oheň. Tento oheň ničí vše
pozemské. Ničí vše smyslné, tělesné a veškerou aktivitu vlastního „já“. Všechno
toto pročišťování je nezbytné, než duše může být sjednocena se svým Bohem.
Drahý čtenáři, můžeš si být jist – svolit, aby se toto pročišťování dálo tobě, k tomu
nebudeš dosti motivován nikdy! Aby se člověk takovéto proměně podrobil, k
tomu je příliš zdráhavý. Taková je naše přirozenost. Každý jsme velmi zamilováni
do sebe a destrukce svého já se velmi obáváme. Můžeš si být jist, že bys s tím
nikdy nesouhlasil. Naštěstí si úkol pracovat na tobě bere na sebe sám Bůh. Jen On
přichází v moci a autoritě. Není zbytí, zodpovědnost za sjednocení člověka s
Bohem musí na sebe vzít Bůh. Avšak je to možné? Bude Bůh pracovat na člověku
bez jeho souhlasu? Není to rozchod s Božím principem svobody člověka,
nevnucuje se tu Bůh svobodné lidské vůli? Koneckonců idea „svobodné lidské
vůle“ znamená, že člověk může Božímu dílu odporovat. Nuže, vrať se k hodině
svého obrácení. Tehdy ses bezvýhradně podrobil Bohu. A nejen to, podrobil ses
všemu, co Bůh pro tvůj život zamýšlí. Právě tehdy jsi mu dal totální souhlas se
vším, cokoliv by si od tebe mohl přát. Ó, je pravda, že když Pán ve tvém životě
skutečně začal dílo pálení, ničení a přečišťování, nepoznal jsi, že jde o ruku Boží.
Určitě jsi nepoznal, že tato operace je něco dobrého. Tvůj dojem byl právě opačný!
Viděl jsi, jak se v ohni všechno to nádherné zlato obrací v čerň, místo toho, aby se
projasnilo, jaks očekával. Stál jsi tu a hleděl na okolnosti kolem sebe, které celou
tu tragédii ve svém životě způsobily. Myslel sis, že o všechnu čistotu ve svém
životě přicházíš. Kdyby v té chvíli k tobě přišel Pán a zeptal se tě, zda k tomu dáváš
svůj souhlas, sotva bys k tomu byl ochoten. Spíše bys s tím absolutně nesouhlasil.
Avšak v takové době přece jen něco dělat můžeš. Můžeš pevně setrvat v pasivním
souhlasu, co nejtrpělivěji snášeje vše, co Bůh do tvého života uvedl. Co tím chci
říci? Ano, je pravda, že v takovéto temné a obtížné hodině snad nedokážeš dát
Pánu svůj aktivní souhlas, ale nedokážeš Mu ani postavit překážku do Jeho cesty.
Nedokážeš říci „ano“. Nedokážeš říci „ne“. Co tedy? Vtisknut mezi tyto dva póly,
shledáváš, že jsi schopen nečinit nic. V takové situaci jsi Pánu dal svůj pasivní
souhlas! Bůh, když od tebe přijímá plnou moc a plně se ujímá vedení,
neuchvacuje! Dokážeš pochopit proces, který se tu začíná rozvíjet?
Při obrácení začínáš vlastní aktivitou. Avšak postupně, i když progresivně, se
pohybuješ k pasivitě. Na cestě mezi těmito dvěma póly je duše postupně
očišťována ode všech svých vlastních hnutí, která se tak stávají rozlišitelnými a je
jich tolik!
V tomto procesu mezi aktivitou vlastního „já“ a pasivitou, začínáš rozpoznávat
prvky, které tě oddělují od Boha. (To jsou ony prvky, které se nacházejí mezi tebou
a tvým Středem, jak jsem se o tom zmínila v této kapitole.) Pak, tím, že dáš svůj
pasivní souhlas pročišťujícímu ohni Božímu, uvádí tě postupně do stále
pasivnějšího stavu. Tvá způsobilost stávat se pasivním postupně narůstá. Tvá
způsobilost být pasivním před Bohem a pod drtivou váhou kříže (neříci ani „ano“
ani „ne“ k Jeho jednání s tebou) se jakýmsi tajemným, skrytým způsobem
rozšiřuje. Nyní procházíš první fází vtahování do hlubin Božích. On tě formuje ke
své čistotě. Avšak jsou tu dvě fáze Božího přitahování. Tou druhou fází je
jednotnost s Bohem.
Viděli jsme, že v první fázi, kdy nás Bůh formuje ke svému obrazu, existuje určitý
postup vpřed. Určitý postup vpřed existuje i v druhé fázi. Vlastní úsilí postupně
klesá. Nakonec přestává zcela. Když vlastní úsilí ustává, tvá vůle je před Bohem
pasivní. Dospěl jsi k jednotě. To už je více než jen pasivní stav. Nebo
přinejmenším je to jeho nejzazší mez. Právě v tomto bodě se začínáš poddávat
impulsům Božího Ducha, dokud tě zcela neabsorbuje. Jsi ve všech věcech v
úplném souladu s Jeho vůlí – v každé chvíli. Toto je sjednocení. Sjednocení s
Bohem. S vlastním já je konec. Lidská vůle je zcela pasivní a odpovídá na každé
hnutí vůle Boží. Nemusím tě upozorňovat, že tu jde o proces, který si vskutku
vyžaduje dlouhou dobu. Bylo k dosažení takovýchto hlubin v Kristu nutno
vynaložit aktivitu a úsilí? Ano. Aktivita je bránou. Ovšem neměli bychom
prodlévat v bráně. Tvým cílem, tvou snahou musí být vždy směřovat k jednomu
bodu: nejvyšší dokonalosti. Prosím, uvědom si, že všechny „pomůcky“ a
„berličky“ je nutno po cestě odkládat, jinak konečného cíle není možno
dosáhnout. Ano, odkládá se nejen vlastní přirozenost, ale také všechny
„pomůcky“, s nimiž jsem tě seznámila na počátku této knihy. To jsou základní
berličky, které ti mají pomoci na začátku a v průběhu tvé cesty. Avšak když
dosahujeme nejzazších hlubin v Kristu, všechny věci musíme nakonec odložit.
Tyto pomůcky byly velmi důležité při zahájení této cesty, ale později jsou vlastně
škodlivé. Přesto budou někteří křesťané na těchto berličkách tvrdošíjně lpět. To
přimělo Pavla k výroku:
„Bratři, já nemám za to, že bych již uchvátil, ale činím jediné: zapomínaje na to,
co je za mnou, a vztahuje se k tomu, co je přede mnou, ženu se k cíli, k vítězné
odměně Božího povolání shůry v Kristu Ježíši.“ Filipským 3: 13
Zde máme poutníka. Vyrazil na dlouhou pouť. Přichází do prvního hostince, a zde
zůstává navždy. Důvod? Řekli mu, že touto cestou šlo mnoho poutníků a právě v
tomto hostinci zůstali; dokonce i pán domu zde kdysi přebýval.
Náš poutník se určitě pominul smysly, když v tomto prvním hostinci zůstal jen
pro tento důvod.
Ó duše! Jediné, co si Bůh přeje, je, abys usilovně běžela k cíli. Jdi tou nejkratší,
nejsnazší cestou. Nyní byla pro tebe zmapována. Jen si pamatuj: Nezastav se na
první zastávce.
Řiď se radou Pavla: Nech se vést Duchem Božím. (Římanům 8,14) Tento Duch tě
neomylně povede až ke konečnému cíli, pro nějž byla tvá duše stvořena. Tento
konečný cíl je požitek z Boha.
Zastavme se na chvíli a podívejme se na to, jaké argumenty tu jsou pro cestu před
námi.
Za prvé, my všichni musíme uznat, že Bůh je Svrchované Dobro. Pak tedy
nejvyšší blažeností je nepochybně jednota s Ním.
A každý svatý má slávu v Něm, není-liž pravda? Avšak sláva v každém z nás je tak
rozdílná. Proč? Tato sláva se liší podle toho, do jaké míry je křesťan sjednocen s
Bohem. Jak jsme viděli, duše nemůže této jednoty dosáhnout vlastním úsilím,
větší aktivitou nebo z vlastní síly. Je to tím, že Bůh sám se sdílí duši člověka – a
sdílí se jí do té míry, do jaké je způsobilá zůstávat pasivní. Tato způsobilost, velká,
vznešená a široká pasivní mohoucnost duše, pomáhá Pánu, aby se do ní vylil. A
dále, s Bohem se můžeš sjednotit pouze v prostotě a pasivitě. Prostý, oproštěn od
všeho, tím, že Bůh je vše, a pasivní tím, že lidská vůle je ve všech věcech v souladu
s vůlí Boží. Tato jednota je sama o sobě krásou. Z toho vyplývá, že cesta, která
vede do pasivity – a odtud ke Kristu – nemůže být než dobrá. Tato cesta je cestou,
na níž číhá nejméně nebezpečí, a je to cesta nejlepší. Avšak není poznávání
jednoty s Bohem spojeno s rizikem? Někteří řeknou: „Ano,“ a nemají odvahu na
to ani pomyslet. Avšak chtěl by tvůj Pán, abys učinil tuto zkušenost? Byl by Bůh
tuto zkušenost, tuto dokonalou a nezbytnou cestu připravil, kdyby byla
nebezpečná? Nikoli! Takováto cesta je dostupná všem, putovat po ní mohou
všichni. Všechny Pánovy děti byly povolány k požitku z Boha – radosti, kterou lze
poznat jak v tomto životě, tak v životě, který má přijít. Tehdy budeme prožívat stav
věčného štěstí ve sjednocení s Bohem. K témuž jsme povoláni v tomto životě.
Když se blížíme konci knihy, je na místě několik myšlenek. Mluvila jsem o radosti
v Bohu, nikoli o Božích darech. Dary nevytvářejí konečnou blaženost. Dary
nemohou uspokojit tvou duši ani tvého ducha. Tvůj duch je tak vznešený a tak
velký, že ani nejvznešenější dary, které má Bůh k dispozici, nemohou duchu
přinést štěstí… dokud se nedává i sám Dárce. Drahý čtenáři, celou touhu Božské
Bytosti lze popsat jednou větou: Bůh si přeje dát se úplně každému stvoření, které
se nazývá jeho jménem. A On to učiní, dávaje se každému z nás podle jeho
možnosti. Ale běda! Člověk je zvláštní stvoření! Jak se zdráhá nechat se vtáhnout
do Boha! Jak se bojí, jak podivně se děsí připravit se ke sjednocení s Bohem.
Poslední slovo. Je téměř jisté, že někdo ti řekne, že není správné, aby ses sám
pouštěl do sjednocení s Bohem. Naprosto souhlasím. Avšak dodávám: Nikdo se
nemůže sám pustit do sjednocení se s Bohem. Nebylo by to možné, byť by se
snažil sebevíc. Sjednocení duše s Bohem koná sám Bůh. Proto ani nemá smysl
vystupovat proti těm, kteří se snad sami pokoušejí sjednotit se s Bohem; takovéto
sjednocení, (Boha se svým „já“), ani není možné. Snad se také setkáš s někým,
kdo ti řekne: „Někteří se o tom dozvědí a budou tvrdit, že prý tohoto stavu
dosáhli, ale ve skutečnosti tomu tak nebude.“ Ó drahý čtenáři, takovýto stav nelze
napodobit o nic víc, než by tě hladový člověk mohl přesvědčit, že je sytý, když je na
smrt hladový. Nevyhnutelně mu unikne nějaké přání, slovíčko, povzdech,
znamení, něco, co prozradí, že je daleko od nasycení. Poněvadž nikdo nemůže
dosáhnout sjednocení s Bohem vlastní přičinlivostí, ani nepředstíráme, že
bychom kohokoli do tohoto stavu uvedli. Můžeme pouze ukázat cestu, která tam
nakonec dovede. Ó ano, ještě jedno – můžeme hledající duši snažně prosit, aby se
na cestě nikde nezastavovala.
(Drahý čtenáři, neusazuj se někde na cestě ani nepřilni k vnějším praktikám,
které ti umožnily začít. Všechny tyto věci jako modlení se Písma a patření na Pána
musíš nechat za sebou ve chvíli, kdy ti Pán dá pokyn.)
Zkušený člověk, který umí pomáhat druhým, ví, že druhého křesťana nemůže do
tohoto vztahu uvést. Může pouze ukázat vodu života a poskytnout hledajícímu
pomoc. To ovšem učinit může, ba musí. Bylo by kruté ukázat žíznivému pramen,
a pak ho svázat, takže by se k prameni nemohl dostat. Někteří mluví o sjednocení
s Bohem, ale hledajícímu nedovolí osvobodit se z okovů. K tomu skutečně
dochází, a ubohý svatý nakonec umírá žízní. A tak shodněme: Existuje sjednocení
s Bohem a existuje k němu i cesta. Tato cesta má počátek, postup vpřed a bod, kdy
poutník dosáhne cíle. A dále, čím více se blížíš dovršení cesty, tím více odkládáš
věci, které ti umožnily cestu nastoupit. Samozřejmě, je tu také prostor uprostřed,
neboť nemůžeš jít od začátku do konce, aniž bys prošel úsekem mezi těmito
dvěma body. Avšak je-li cíl dobrý a svatý a je-li začátek také dobrý, můžeš si být
jist, že i cesta mezi těmito dvěma body je také dobrá!
Ó lidstvo, které se pyšníš vědou a moudrostí, jak jsi slepé!
Jak pravdivé je, ó můj Bože, že jsi tyto předivné věci skryl
před moudrými a opatrnými, a zjevil jsi je nemluvňátkům!
J. G.
