Nyní, když jsme se zabývali několika setkáními, která tě na této výpravě potkají –
s některými věcmi tě Pán seznámí a jiné po tobě bude žádat – z praktických
důvodů dejme tuto kapitolu stranou. Jak jsi četl v předchozích kapitolách, budou
tu věci, které tě budou rozptylovat, zvláště na počátku. A po určitou dobu poté, tvá
mysl bude odváděna od modlitby. Podívejme se krátce na tento problém. Jak se
vypořádáváš s tím, co tě rozptyluje; jak se vyrovnáváš s tím, co tě odvádí od
nejvnitřnější části tvé bytosti? Měl-li bys zhřešit, (či dokonce jsi-li pouze
rozptylován okolnostmi), co uděláš?
Musíš se okamžitě obrátit dovnitř ke svému duchu.
Když jsi jednou od Boha odešel, musíš se co nejrychleji k němu vrátit. A tam, opět
s Ním, přijmi od Něho trest, ať bude jakýkoli. Avšak na jedno musíš být velmi
opatrný: Nepropadej zoufalství, jestliže se tvá mysl zatoulala. Vždy se střez, abys
pro své chyby nebyl pln úzkosti. Především, takováto sklíčenost pouze rozrušuje
tvou duši a odvádí tě k vnějším věcem. A pak, tvá sklíčenost ve skutečnosti
pramení ze skrytého kořene pýchy. Miluješ svou vlastní důstojnost. Jinými slovy,
jsi prostě zraněn a zmaten, když poznáváš, jaký opravdu jsi. Kdyby Pán byl tak
milostivý a dal ti svého ducha pravé pokory, nebyl bys svými selháními, chybami,
ba ani svou vlastní přirozeností překvapen. Čím jasněji poznáváš své vlastní já,
tím jasněji vidíš, jak je tvá vlastní povaha ve skutečnosti bídná; tím více se budeš
odevzdávat Bohu. Když budeš vidět, jak zoufale Jej potřebuješ, budeš se ze všech
sil snažit o důvěrnější vztah s Ním. Touto cestou bys měl jít, právě jak řekl sám
Pán:
„Já tobě k srozumění posloužím, a vyučím tě cestě, po níž bys choditi měl; dámť
radu, oči své na tě obrátě.“ (Žalm 32,7)
