Pokračujme nyní a povězme si, jaký význam má v postupném prožívání Krista
mlčení; mlčení totiž velmi úzce souvisí s prožíváním Pána na hlubší úrovni.
Někteří někdy zaslechli pojem „modlitba mlčení“ a usoudili, že duše má při této
modlitbě být bezvýrazná, trpná, mrtvá. Tak tomu ovšem není. Ve skutečnosti zde
duše hraje roli daleko vyšší a širší, než je tomu při modlitbě mluvené. Jak je to
možné? Duše může být aktivní a veskrze úplně tichá. Je to tím, že hybatelem této
duše se stal sám Pán. Duše jedná v reakci na hnutí Jeho Ducha.
„Nebo kteřížkoli Duchem Božím vedeni bývají, ti jsou synové Boží.“ (Římanům
8,14)
Proto „modlitba mlčení“ neznamená, že přestaneš cokoliv dělat. Znamená to
však, že duše jedná podle hnutí tvého ducha. Snad nám to pomůže uvidět
Ezechiel. Ezechiel viděl ve vidění kola. Tato kola měla v sobě živého Ducha. Kam
šel Duch, tam šla i kola. Když se Duch zastavil, zastavila se i kola. Když Duch
vystupoval od země k nebi, vznášela se těsně u Něj i kola. Duch byl v těchto kolech
a Duch těmito koly pohyboval. (Ezechiel 1,19-21) Duše je jako tato kola. Duše
může být aktivní pro své vlastní věci, nebo může očekávat – čekat, dokud ji
neuvede v pohyb něco hlubšího. Pak se duše stává jako tato kola: následuje Ducha
všude, kam jde. Stejně tak by se duše měla poddávat vedení živého Ducha uvnitř.
Duše by měla očekávat a být věrná a spolehlivá, aby konala, pouze když se hýbe
Duch. Můžeš si být jist, že Duch nikdy nevyvyšuje sebe sama. (Duše, následujíc
své vlastní sklony, vyvyšuje sama sebe tak často!) Co koná Duch? Duch se
pohybuje vpřed, řítí se vpřed ke konečnému cíli. A co je konečným cílem? Je to
sjednocení s Bohem. Proto v modlitbě ať duše nečiní nic sama ze sebe. Duše musí
prostě následovat Ducha, dokud nedosáhne konečného cíle! Na základě tohoto
obrazu snad pochopíte, že duše nevzdává veškeré aktivity. Její aktivita je prostě v
dokonalém souladu s Duchem. Pojďme nyní dál a uvažujme o „modlitbě mlčení“
z praktického hlediska. Jak začneš prožívat Pána v postoji mlčení? Pohleď, když je
tvá duše aktivní na vlastní pěst – tj. aktivní mimo aktivitu Ducha – pak na základě
své vlastní přirozenosti je její aktivita násilná a přepjatá! Úsilí duše v modlitbě je
vždy úsilím úzkosti a pracného snažení. To je právě k tvému užitku! Snadno
rozeznáš, kdy se zapojí duše! Ó, vše je tak jiné, když duše odpovídá na hnutí
Ducha – odpovídá na něco mnohem hlubšího uvnitř tvé bytosti. Když duše
odpovídá Duchu, akce je nenucená, snadná a přirozená. Bude ti připadat, že
nevynakládáš téměř žádné úsilí.
„Vyvedl mne na prostranno, vytrhl mne, nebo mne sobě oblíbil.“ (Žalm 18,20)
Od chvíle, kdy se tvá duše obrátila dovnitř a nastavila na Ducha, od této chvíle je
vnitřní přitahování Ducha Páně velmi mocné. Přitahování tvého ducha k duši je
ve skutečnosti silnější než jakákoli jiná síla – silnější než věci, které by tě mohly
táhnout zpět k povrchu. Pravdou je, že nic nemá tendenci se tak rychle vracet k
centru jako duše k Duchu! Je v té chvíli duše aktivní? Ano! Avšak aktivita je tak
vznešená, tak přirozená, tak pokojná a tak spontánní, že se ti bude zdát, že tvá
duše nevyvíjí vůbec žádné úsilí! Všiml sis někdy, že když se kolo otáčí pomalu, je
snadné vidět všechny jeho prvky. Avšak jak se otáčí rychleji, rozeznáváš velmi
málo. Toto je duše odpočívající v Bohu. Když duše odpočívá v Bohu, její aktivita je
duchovní a povznesená. Nicméně duše se nezapojuje do žádného úsilí. Zůstává
zcela pokojná. Proto svou duši zachovávej v pokoji. Čím pokojnější tvá duše je,
tím rychleji je schopna pohybu k Bohu, ke svému centru. Jak je to možné? Protože
duše se poddává duchu, a protože řídí a hýbe Duch! Co tě přitahuje tak silně do
tvého nitra? Není to nikdo jiný než sám Bůh. Ó – a jeho přitahování způsobuje, že
běžíš k Němu. Dívka v Písni písní to pochopila, neboť říká:
„Táhni mne, a poběhnem za tebou.“ (Píseň písní 1,4)
„Táhni mne k sobě, ó Božské Srdce, skrytými prameny mého bytí, a všechny mé
síly a smysly tě budou následovat!“ Pán tě přitahuje tak prostě! Používá jak mast k
uzdravení, tak vůni, aby tě přivábil k sobě.
„Jdeme za vůní tvé masti!“ (Píseň písní 1,3)
„Pane, přitahuješ nás vůní své samotné bytosti a vtahuješ nás tak hluboko k
sobě!“ Jeho přitažlivá síla je extrémně mocná, takže duše následuje volně. Proč?
Protože přitahování tvého Pána je právě tak rozkošné jako mocné! I když jeho
přitahování je tak velice silné, přesto jsi uchvácen jeho sladkostí. Když ta dívka
řekla: „Táhni mne, a poběhnem za tebou,“ mluvila nejprve o svém duchu – centru
svého bytí. Tažen je tu duch. Pán promlouvá k našemu duchu; volá tě, abys ho
následoval – tím, že táhne tvé nitro, kde se nachází jen On sám. Tak je nejprve
přitahován tvůj duch. Ty zase následuješ přitahování svého nitra. Činíš tak tím, že
svou pozornost a všechny síly duše obracíš na Něho. „Táhni mne,“ – viz jednotu
svého nitra, svého ducha, jak je přitahován k Němu, který je nejniternější částí
tvého nitra. „Poběhnem za tebou,“ – viz jak smysly a síly duše jdou za
přitahováním nitra.
Nepodporujeme myšlenku, že duše by měla být nečinná či líná. Podporujeme
nejvyšší aktivitu, jaké je duše schopna: úplná závislost na Duchu Božím. O to by ti
také mělo hlavně jít.
„V něm žijeme, pohybujeme se, jsme.“ (Skutky 17,28)
Tato prostá, pokorná závislost na Duchu Božím je potřebnější než cokoliv jiného.
Tato stálá závislost z naší strany brzy povede k tomu, že duše dosáhne oné jednoty
a prostoty, k níž byla stvořena. Jsme tak složití; naše duše jsou schopny tolika
různorodých aktivit! Abychom byli volní – volní, abychom mohli vstoupit do Boží
prostoty a jednoty, musíme tyto cesty opustit. Ó, vrátit se k Bohu, do Jednoho, k
jehož obrazu jsme původně byli stvořeni! (Genesis 1,27) Náš Pán je prostý; je
jeden. Avšak když vstoupíme do jednoty s Bohem, jeho Jedno nevylučuje
ohromnou rozmanitost, která je výrazem jeho podstaty. Právě tak jako
vstupujeme do Jeho Jednoty, když jsme sjednoceni s Jeho Duchem a učiněni
jedno s Ním, právě tak jsme také schopni konat nejrůznější aspekty Jeho vůle,
když jsme sjednoceni s Ním. A toto můžeme činit, aniž bychom museli opustit
stav jednoty s Bohem. Jeho rozmanitou vůli můžeme konat, aniž bychom svou
jednotu s Ním obětovali. Nyní snad chápete, kam může vést prostá „modlitba
mlčení“! Pojďme dál! (Když je duše vtahována do tohoto vztahu, objevuje se něco
nového. Duch je také velmi aktivní, podobně jako duše! Duch je plný aktivity. Avšak
není to stejná aktivita jako aktivita duše. Uvádí-li tě do pohybu Pán, tvá aktivita
bude mnohem energičtější, než kdyby byla z tvé vlastní podstaty. Duch je aktivnější
než kterákoli jiná síla.)
Poddej se vedení Ducha Božího. Tím, že budeš závislý na Jeho konání a nikoli na
konání své duše – a vytrváš v tom, věci, které konáš, budou mít před Bohem
hodnotu. Jen co konáš tímto způsobem, má pro Boha a pro Jeho dílo na této zemi
hodnotu. Podívejme se na to z Božího hlediska.
„Skrze to Slovo všecky věci učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což
učiněno jest.“ (Jan 1,3)
Na samém počátku to byl Bůh, který zformoval člověka svým Slovem. Učinil
člověka ke svému obrazu. Bůh je Duch a dal člověku ducha, aby mohl do člověka
vstoupit a smísit svůj život s jeho. To ovšem byl stav člověka před pádem. Ve chvíli
Pádu byl duch člověka umrtven. Člověk ztratil schopnost pojmout život Boží a
nést Jeho obraz. Bylo nabíledni, že kdyby Bůh někdy chtěl obnovit člověka k
tomu, čím jej chtěl mít, musel by být obnoven duch člověka. A jak by Bůh mohl
obnovit ducha člověka? Jak by mohl obnovit obraz Boží v člověku? Jedině skrze
Ježíše Krista. Nikdo menší to nemohl být. Musel to být Pán Ježíš sám, který dal
duchu člověka život a obnovil v něm obraz Boží. Proč? Protože jediný Ježíš
Kristus je přesným obrazem svého Otce. Jen On vnáší do člověka život z Boha.
Žádný obraz se nemůže spravit svým vlastním úsilím. Rozbitý obraz musí zůstat v
ruce řemeslníka pasivním.
Co máš při této obnově činit ty? Měl by ses pouze plně poddat vnitřnímu působení
Ducha. Vstoupil do tebe Ježíš Kristus, do tvého nejhlubšího nitra. Poddej se tam
Jeho dílu. Je-li plátno nestálé, umělec na ně nedokáže namalovat přesný obraz.
Totéž platí pro tebe. Každé hnutí tvého „já“ vede k chybě. Aktivita tvého „já“ ruší
a maří design, který si Ježíš Kristus přeje vrýt do tebe. Musíš prostě zůstat v klidu.
Odpovídej pouze na působení Ducha. Ježíš Kristus má život v samém sobě (Jan
5,26) a On musí dát každé živé věci život. Tento princip – princip absolutní
závislosti na Duchu a úplného odmítnutí aktivity duše – můžeme vidět v církvi.
Podívejme se na církev. Duch církve je Duch uvádějící v pohyb, dávající život. Je
církev nečinná, marná a neplodná? Nikoli! Církev je plná aktivity. Ale její
aktivitou je toto: úplná závislost na Duchu Božím. Tento Duch ji uvádí v pohyb.
Tento Duch jí dává život. Tento princip funguje v církvi – a právě tento princip
způsobuje, že církev je tím, čím je. Přesně týž princip by měl působit v tobě! Co
platí o církvi, by mělo platit též o jejích údech. Abyste byli jejími duchovními
dětmi, musíte být vedeni Duchem. Duch v tobě je aktivní. Aktivita ve tvém životě,
která je vypůsobena tím, že následuješ Ducha, je mnohem vyšší než kterákoli jiná.
(Aktivita je hodna jen takové chvály, jako její zdroj. Aktivita, která vychází z
následování Ducha, je hodna větší chvály, než aktivita vycházející z jiného zdroje.
Vše, co vypůsobuje Boží Duch, je božské. Vše, co vychází z vlastního „já,“ jakkoli
dobré se to jeví, je vždy pouze lidské, pouze vlastní „já.“)
Tvůj Pán jednou prohlásil, že jen On sám má život. Všichni ostatní tvorové mají
život „propůjčen“. Pán má život v sobě samém. Tento život, který je v Něm, také
nese Jeho charakter. To je ten jedinečný život, který ti touží dát. Přeje si dát ti
božský život a přeje si, abys žil tímto životem a ne životem své duše. Současně bys
měl udělat prostor pro zapírání své duše, to jest zapírání aktivity svého vlastního
života. Prostor k tomu, aby v tobě přebýval život Boží, můžeš vytvořit jedině tím,
že ztratíš svého starého Adama a budeš zapírat aktivity sebe sama.
Proč? Protože tento život, který přijímáš, je samotný život Boha, stejný život, jímž
žije Bůh! Pavel řekl:
„Proto jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko
učiněno jest.“ (2. Korintským 5,17)
Ale opakuji, praktickou zkušeností se ti to stává jedině umíráním sobě samému a
vší vlastní aktivitě, takže na její místo může přijít aktivita Boží. Když se tedy
vrátíme k tomu, co bylo řečeno na začátku této kapitoly, „modlitba mlčení“
aktivitu nezakazuje; podporuje ji. Podporuje božskou aktivitu tvého ducha;
podlamuje nižší aktivitu tvé duše. Takováto modlitba pak musí být v absolutní
závislosti na Duchu Božím. Na místo tvé vlastní aktivity musí nastoupit aktivita
Ducha. K takovéto výměně může dojít pouze se souhlasem člověka. Když dává
svůj souhlas, musíš ovšem také se svou aktivitou ustat. Výsledkem bude, že krok
po kroku může aktivitu duše zcela nahradit aktivita Boží. Krásný příklad máme v
evangeliích. Vzpomenete si, že Marta dělala něco, co bylo zcela správné, a přesto
ji Pán pokáral! Proč? Protože to, co dělala, konala ze své vlastní síly. Marta
nenásledovala hnutí Ducha v sobě. Musíš si uvědomit, drahý čtenáři, že duše
člověka je přirozeně neklidná a rozbouřená. Tvá duše dosahuje velmi málo,
třebaže se vždy jeví zaměstnaná.
Pán Martě řekl: „Marta, Marta, pečlivá jsi, a rmoutíš se při mnohých věcech. Ale
jednoho jest potřebí. Maria dobrou stránku vyvolila, kteráž nebude odjata od ní.“
(Lukáš 10,41-42)
A co si Maria vyvolila? Vyvolila si klidně a pokojně spočinout u nohou Ježíše.
Přestala žít, aby jejím životem mohl být Kristus! Tato ilustrace pouze osvětluje,
jak velice je nutné, abys zapíral sebe sama a všechny své aktivity, a následoval
Ježíše Krista. Nevede-li tě Duch svatý, nemůžeš Jej následovat. Když Jeho život
vchází, tvůj život musí ustoupit. Pavel řekl:
„Ten pak, kdo se připojuje k Pánu, jeden duch jest s ním.“ (1. Korintským 6,17)
David jednou řekl, jak dobré je přidržet se Pána a skládat naději v Něm. (Žalm
73,28) Co znamená „přidržet se Pána“? Přidržet se Pána je vlastně počátek
sjednocení!
Na začátku kapitoly jsme mluvili o „modlitbě mlčení“. Pak jsme přešli k tomu, jak
duše v dokonalém souladu následuje Ducha. Teď jsme se dostali k závěru,
nejhlubšímu prožívání s BOHEM – k nejhlubší křesťanské zkušenosti. Je to
spojení s Bohem.
Spojení s Bohem k nám přichází ve čtyřech fázích: jeho počátek, jeho postup
vpřed a jeho završení. (Zkušeností spojení s Bohem se budeme zabývat v
závěrečné kapitole knihy.) Zkušenost spojení začíná velmi prostě, když se v tobě
rodí touha po Bohu. A kdy je to? Když se duše začíná obracet dovnitř k životu
Ducha; když duše začíná padat pod mocnou přitažlivou magnetickou silou
Ducha. V tomto bodě se rodí vážná touha po spojení s Bohem! Jakmile se duše
začne obracet dovnitř k Duchu, přibližuje se víc a víc Bohu. To je pokrok k
jednotě. Nakonec je duše jeden duch s Ním. Sem se nakonec duše, která se tak
daleko zatoulala od Boha, opět vrací, na místo, pro něž byla stvořena! Do této říše
musíš vstoupit. Proč? Protože toto je cíl veškerého Božího působení v tobě.
„Jestliže pak kdo Ducha Kristova nemá, ten není jeho.“ (Římanům 8,9)
Abys byl zcela Kristův, musíš být naplněn Duchem svatým a vyprázdněn od života
svého já. Pavel nám říká, jak je nutné být tohoto Ducha.
„Nebo kteřížkoli Duchem Božím vedeni bývají, ti jsou synové Boží.“ (Římanům
8,14)
Je tady Duch! A tento Duch, který nás činí syny Božími, je týž Duch, který
hluboko v nás koná dílo Boží.
„Nepřijali jste zajisté ducha služby opět k bázni, ale přijali jste Ducha synovství, v
němž voláme Abba, totiž Otče.“ (Římanům 8,15)
Kdo je tento Duch, který v nás působí? Nikdo jiný než Duch Ježíše Krista. Skrze
tohoto Ducha je nám umožněno podílet se na Jeho Synovství.
„Ten Duch svědčí duchu našemu, že jsme synové Boží.“ (Římanům 8,16)
Když se poddáš vedení tohoto Předivného, pocítíš ve svém nitru, že jsi syn Boží.
Dále poznáš dodatečnou radost z toho, že jsi přijal „nikoli ducha otroctví, ale
svobody, totiž svobody synů Božích.“ (Římanům 8,15) Toto očekávej jako
výsledek tvé pouti. Objevíš, že jsi schopen jednat svobodně a lehce, a přesto budeš
jednat také v síle a s jistotou. Působení Ducha hluboko v tvém nitru musí být
zdrojem veškeré tvé aktivity. Dovol, abych to zopakovala: veškerá aktivita – jak ta,
která je na povrchu a viditelná, tak ta, která je skryta a vnitřní – musí vycházet z
působení Ducha. Pavel to ilustruje v listu Římanům. Ukazuje nám naši
nevědomost dokonce i v tom, zač se modlíme. Prohlašuje, že se musí modlit
Duch.
„Duch pomocen jest mdlobám našim. Nebo zač bychom se měli modliti, jakž by
náleželo, nevíme, ale ten Duch prosí za nás lkáními nevypravitelnými.“
(Římanům 8,26)
To je dostatečně jasné: My nevíme, co potřebujeme. Nevíme, jak se máme modlit
za věci, které potřebujeme. Vlastně ani nevíme, jak se máme modlit! Ach, ale
Duch, který žije v nás, ví co se modlit a jak se modlit. Ten, kterému ses dal, ví vše!
Je-li tomu tak, neměl bys mu tedy dovolit, aby vyléval svá nevypravitelná lkání za
tebe? Ohledně své vlastní modlitby si nemůžeš být nikdy jist. Ó, ale když se modlí
Duch, ten je vyslyšen vždy. Pán Ježíš řekl Otci: „Já zajisté vím, že mne vždycky
slyšíš.“ (Jan 11,42) Z toho plyne, že když Duchu dovolíš, aby se modlil a
přimlouval místo tebe, pak modlitby, jimiž se modlí z tvého nitra, budou vyslyšeny
– vždycky! Je to jisté? Naslouchej slovům Pavla, tohoto tajuplného a moudrého
muže, a mistra vnitřního života:
„Ten pak, kterýž jest zpytatel srdcí, zná, jaký by byl smysl Ducha, že podle Boha
prosí za svaté.“ (Římanům 8,27)
Duch hledá pouze vůli Boží! Konečně je tu Ten, který je cele vydán vůli Boží! V
modlitbě Duch vyjadřuje pouze to, co je vůle Boží. Boží vůle je, abys byl spasen;
jeho vůle je, abys byl dokonalý. Proto se Duch v tobě přimlouvá za vše, co je
nezbytné k tvému zdokonalení. Jestliže Duch je plně schopen starat se o všechny
tvé potřeby, proč by ses měl sám zatěžovat zbytečnými starostmi? Proč se
unavuješ tolika aktivitami a nikdy se nezastavíš a nevstoupíš do odpočinutí
Božího?
Pán tě vybízí, abys všechnu svou starost uvrhl na něj. Pán – který je plný milosti –
si jednou stěžoval, že duše mrhá svými silami a poklady na tisíc vnějších věcí. A
přece všechny touhy duše lze snadno uspokojit.
„Proč vynakládáte peníze ne za chléb, a práci svou za to, což nenasycuje?
Poslechněte mne raději, a jezte to, což jest dobrého, a nechť se kochá v tuku duše
vaše.“ (Izaiáš 55,2)
Pojď a poznej radost z takového naslouchání Bohu, drahý čtenáři! Jak je tvá duše
posílena, když takto naslouchá svému Pánu.
„Umlkni všeliké tělo před obličejem Hospodinovým.“ (Zachariáš 2,13)
Všechny věci musí ustat, když se On objeví. Pán tě povolává k ještě hlubšímu
odevzdání se… odevzdání, kdy si nic neponecháváš. Ujistil tě, že není čeho se bát,
neboť On má o tebe zvláštní péči.
„Zdaliž se může zapomenouti žena nad nemluvňátkem svým, aby se neslitovala
nad plodem života svého? A byť se pak ony zapomněly, já však nezapomenu se na
tě“. (Izaiáš 49,15)
Kolik útěchy je v těchto slovech! Kdo by se obával cele se poddat volání Božímu?
