Tuto kapitolu začneme tímto prostým konstatováním: Naše duchovní zkušenosti
spadají do dvou kategorií – vnější (povrchové) a ty, k nimž dochází uvnitř,
hluboko v nitru naší bytosti. Některé tvoje aktivity, respektive akce jsou
povrchové, některé jsou hlubší.
Tvé vnější aktivity jsou ty, které jsou patrné navenek. Mají více či méně co
dočinění s fyzickými věcmi. Nyní musíš pochopit: není v nich skutečné dobro,
žádný duchovní růst a jen velmi málo z prožívání Krista!
Ovšem je tu výjimka: Jestliže tvé vnější akce jsou výsledkem (vedlejším
produktem) něčeho, co se událo hluboko uvnitř, pak tyto vnější akce vskutku
získávají duchovní hodnotu a obsahují pravé dobro. Však vnější aktivity mají jen
tolik duchovní hodnoty, kolik získávají ze svého zdroje.
Naše cesta je tedy jasná. Musíme věnovat plnou pozornost těm aktivitám, které se
dějí hluboko uvnitř naší bytosti. Tyto jsou aktivitami Ducha. Duch je uvnitř, nikoli
vně. Obracíš se dovnitř ke svému duchu, a tím se odvracíš od vnějších aktivit a
vnějšího rozptylování. Vnitřní aktivita začíná jednoduše obrácením se dovnitř k
Ježíši Kristu, poněvadž tam, uvnitř tvého ducha, je On. Dovnitř k Bohu by ses měl
obracet neustále. Dej mu všechnu svou pozornost; vylij všechnu sílu své bytosti
jen na Něj.
Opět sjednoť všechny pohnutky svého srdce ke svatosti Boží. (Apokryfy)
David to vyjádřil dobře, když řekl: „Všechnu svou sílu zachovám pro tebe.“ (Žalm
59,10)
Jak se to dělá? Upřímným obrácením se k Bohu, který je vždy tam, ve tvém nitru.
Izaiáš řekl: „Vraťte se do svého srdce.“ (Izaiáš 46,8) Každý jsme se svým hříchem
od svého srdce odvrátili, a Bůh touží jen po tvém srdci.
„Můj synu, dej mi své srdce, ať si tvé oči oblíbí mé cesty.“ (Přísloví 23,26)
Co znamená dát celé své srdce Bohu? Dát celé srdce Bohu znamená soustřeďovat
veškerou energii své duše na Něj. Takto jsme formováni podle Jeho vůle. Jsi-li na
této pouti nový, tvůj duch ještě není silný. Tvá duše se snadno odvrací k vnějšku, k
fyzickým věcem; velmi snadno se necháváš odpoutávat od Pána, svého Středu.
Jak daleko se od Něj odvrátíš, bude záviset na tom, nakolik se poddáváš tomu, co
odpoutává tvou pozornost, a nakolik dovolíš, aby tě povrchové věci odtahovaly.
Podobně prostředky k navrácení se k Bohu, budou záviset na tom, jak daleko ses
od Něj odvrátil. Jestliže jsi uhnul jen mírně, bude nutné jen nepatrné vrácení se
zpět. Jakmile si povšimneš, že jsi od Pána zbloudil, měl bys se vší rozhodností
napřít svou pozornost dovnitř k živému Bohu. Vstup znovu do svého ducha; ihned
se vrať do místa, kam vskutku patříš: do Něho. Čím úplnější bude toto obrácení,
tím úplnější bude tvůj návrat k Pánu.
Buď ujištěn, že tam setrváš – v Bohu – právě tak dlouho, dokud svou pozornost
soustřeďuješ na Pána Ježíše Krista. Co tě tam bude držet? Budeš tam držen
mocným vlivem tohoto prostého neokázalého obrácení tvého srdce k Bohu.
Opakuj toto prosté obracení se dovnitř k Pánu znovu a znovu, tolikrát, kolikrát jsi
rozptylován. Buď si jist, že nakonec se toto obracení stane tvou trvalou
zkušeností. Avšak co budeš dělat do té doby? Prostě se k Němu vytrvale vracej
pokaždé, když se zatouláš. Jestliže něco stále opakuješ, stane se ti to zvykem. To
platí dokonce pro tvou duši. Po mnohém cvičení si tvá duše osvojí návyk stále se
obracet dovnitř k Bohu. Jinými slovy, čím dále pokročíš v Kristu, tím více budeš
neustále zůstávat s Ním, aniž bys ses stále zatoulával a musel se vracet. Budeš se
stále více obracet dovnitř a stále méně navenek. Nakonec tvé „obracení se“ bude
stále méně postřehnutelné zvnějšku, jako uvědomělá akce a bude se dít hluboko
uvnitř v tobě. Co začalo jako něco zcela sporadického – jako uvědomělá úmyslná
akce – stává se zvykovou a stálou, bez přerušování. Ve tvém nitru začíná stálý
vnitřní akt zůstávání s Bohem. (U některých křesťanů k tomuto zůstávání s Bohem
dochází pozvolna, postupně. Pokrok je vidět teprve za delší dobu. U jiných křesťanů
toto existuje již od samého počátku. Nezáleží na tom, jaký díl ti Pán vyměřil. V
obracení se dovnitř k Bohu prostě vytrvej.) Co tím mám na mysli?
Být trvale obrácen hluboko dovnitř prostě znamená, že když ses obrátil k Bohu –
přímým aktem – zůstáváš v Jeho přítomnosti. Už se nemusíš stále vracet ke
Kristu; již přebýváš s Ním v komnatách svého ducha. Obrátíš se zpět jedině tehdy,
bude-li tvé přebývání z nějakého důvodu přerušeno.
V tomto bodě svého duchovního života by ses už neměl snažit obracet se k Pánu
nějakými vnějšími prostředky. Když jsi vstoupil do tohoto vnitřního přebývání,
zjistíš dokonce, že je obtížné učinit uvědomělý vnější akt obrácení se zpět. Vidíš,
již ses obrátil dovnitř k Pánu; jakákoli vnější aktivita tě bude pouze odpoutávat od
vnitřního spojení s Ním. Osvojit si akt obracení se dovnitř – toto je cíl! Když se
tento akt v tobě zformuje, bude jeho výrazem neustálé přebývání Pána ve tvém
duchu a neustálé sdílení lásky mezi tebou a Pánem. Jakmile je tohoto cíle
dosaženo, již tu není potřeba usilovat o vnější činy. Můžeš zapomenout na vnější
skutky, jimiž se snažíš prokazovat Pánu lásku a o to, aby tvou lásku opětoval.
Místo toho jen zůstaň takový, jaký jsi. Tímto stálým vnitřním přebýváním bys měl
prostě zůstávat blízko Bohu. V tomto stavu neustálého obracení se k Bohu
setrváváš v lásce Boží, a člověk, který setrvává v lásce, zůstává v Bohu. (1. Janův
4,16) Odpočíváš. Avšak co to znamená? Odpočíváš v trvalém aktu přebývání v
Něm. Nyní, v tomto odpočívání, je tvá duše aktivní nebo pasivní. Aktivní! Nejsi
pasivní, ani když odpočíváš, ale jakápak aktivita by mohla být v odpočívání?
Odpočíváš v aktu přebývání v Jeho lásce. Může toto být aktivita? Ano. Uvnitř v
tvém duchu probíhá akt. Je to sladké noření se do Božství.
Ono vnitřní přitahování – magnetická přitažlivá síla – je stále mocnější. Tvá duše,
přebývající v lásce, je touto mocnou přitažlivou silou přitahována a do této lásky
se hrouží stále hlouběji. Tak vidíš, vnitřní aktivita se stala daleko intenzivnější,
než když se tvá duše zpočátku začala obracet dovnitř. Za mocného tažení, jímž tě
Bůh přitahoval k sobě, vnitřní aktivita vzrostla! Rozdíl je v tom, že na počátku
aktivita byla více vnější, nyní se aktivita posunula dovnitř; stala se hlubokou,
vnitřní, skrytou, a zvnějšku nepostřehnutelnou. Křesťan, který se úplně vydal
Bohu (ve kterém tato aktivita probíhá neustále) si všechny tyto věci ani
neuvědomuje! Nemůže ji ani vnímat, protože vše je přímým, vnitřním obracením
se k Bohu. Nic není vnější ani povrchové. Proto někteří křesťané, kteří se tohoto
stavu dotkli, uvádějí, že nečiní nic, že uvnitř není žádné aktivity ani obracení se.
Aniž by si to uvědomovali, co se týče jejich vnitřního stavu, mýlí se; ve skutečnosti
jsou aktivnější než kdykoli předtím a stále se obracejí k Bohu. (Pokaždé, když se
obracejí dovnitř k Bohu, vyvíjejí aktivitu.) Lépe by bylo říci, že žádnou konkrétní
aktivitu nevnímají, nikoli že uvnitř k žádné aktivitě nedochází. Ó, je pravda, že
sami ze sebe aktivní nejsou (ani se neobracejí). Avšak jsou taženi a za tímto
tažením jdou. Závažím, které je pohřižuje, je láska. Kdybys padl do moře, a to
moře bylo nekonečné, padal bys celou věčnost od jedné hlubiny ke druhé. Tak je to
s křesťanem, který je na tomto místě neustálého přebývání. Ani si své klesání
neuvědomuje, a přesto klesá s neuvěřitelnou rychlostí do nejvnitřnějších hlubin
Boha.
Nyní jsme dospěli k bodu, kdy můžeme k tématu této kapitoly vyvodit určité
závěry. Za prvé, neříkejme, že nám nejde o to neusilovat o aktivní obracení se k
Bohu. Jde nám o to. Každý z nás se obrací dovnitř. Jiná věc je, jakým způsobem to
děláme. To není u každého stejné. Zde je ta chyba, ovšem u mladého křesťana. Je
jen přirozené, že každý člověk, který touží obrátit se k Bohu, aby s ním přebýval,
očekává, že bude pociťovat Pánovu přítomnost a prožívat Ho vnějším způsobem.
Toto však nemůže být vždy. Vnější zkušenost je pro začátečníka! Jsou také jiné
zkušenosti; tyto zkušenosti jsou mnohem hlubší a daleko niternější. Těchto
hlubších prožitků se zmocňují ti křesťané, kteří v duchovním prožívání poněkud
pokročili. Máme vnější pocit Pánovy přítomnosti přezírat? Zcela určitě ne!
Pravda je, že vnější akty jsou jen lehounké doteky; a dále nemají velkou hodnotu.
Kdyby ses tady zastavil, připravil by ses o hlubší prožitky, které mají zralejší
křesťané. Avšak – a to by sis měl uvědomit – je velkým omylem začátečníků, tvým
omylem – pokoušet se o výpravu hluboko do svého nitra, aniž bys nejprve prožil
vnější obrácení a nepoznal nejprve vnější prožitek Jeho přítomnosti.
Kazatel to vyjádřil: „Všeliká věc má svůj čas.“ (Kazatel 3,1)
To zvláště platí pro duši. Každý stav transformace, jímž duše prochází, má svůj
počátek, svůj postup a své završení. Zastavit se na začátku některé z těchto fází je
bláznovství. Musíš projít obdobím učení, pak obdobím postupu vpřed. Nejdříve
budeš pilně a namáhavě pracovat, ale nakonec budeš sklízet zralé ovoce své
lopoty! Dovolte ilustraci. Když námořníci poprvé dopravují loď z přístavu na
moře, je to velmi obtížné. Aby loď dostali z přístavu, musí vynaložit veškerou sílu.
Avšak jakmile je loď na moři, pohybuje se snadno jakýmkoli směrem, podle toho,
jak námořníci určí. Stejně je tomu s tebou, když se začínáš obracet dovnitř k
Bohu. Jsi jako ta loď. Na počátku jsi velmi silně poután hříchem a svým „já“.
Pouze skrze velké a opakované úsilí se obracíš dovnitř. Avšak nakonec tato lana,
která tě svazují, musejí povolit! Obracej se neustále dovnitř – vytrvej! Čiň tak
navzdory každému selhání! Navzdory všemu, co tě odpoutává a táhne pryč!
Zůstaneš-li v tom věrný a pevný, nakonec se odrazíš z přístavu svého já. Necháš
jej daleko za sebou a zamíříš dovnitř k vnitřnímu přebývání s Bohem, neboť toto je
místo tvého určení! Co se stane, když loď opustí přístav? Pluje dál a dále na
hluboké moře, a čím více se vzdaluje od přístavu, tím snadněji pluje. Nakonec
přijde chvíle, kdy může roztáhnout plachty! Vesla jsou zbytečná. Jsou odložena!
Nyní loď pluje rychle! A co dělá kapitán? Spokojí se s tím, že roztáhne plachty a
drží kormidlo. Teď už jen jemně udržuje rychle plující plavidlo v jeho kursu.
„Roztáhnout plachty“ znamená položit se před Bohem v prosté modlitbě.
„Roztáhnout plachty“ znamená nechat se unášet větrem Ducha Svatého. „Držet
kormidlo“ znamená nedopustit, aby se srdce odchýlilo od správného kursu.
„Držet kormidlo“ znamená dávat srdci jemný signál k návratu. Vedeš je pevně
podle hnutí Ducha Božího. Nyní, když se začínáš přibližovat k Němu, bude se
postupně zmocňovat tvého srdce. Získá je stejným způsobem – krůček po krůčku
– jako jemný vánek naplňuje plachty a pohybuje lodí vpřed. Je-li vítr příznivý,
kapitán odpočívá od své práce. Odpočívá a přenechává práci větru. Ó jak plují,
aniž by se sebeméně unavily! Teď, bez jakéhokoli úsilí, urazí za hodinu mnohem
dál než předtím, i když vynakládali všechny síly. Kdyby teď začali veslovat, jen by
zpomalili běh lodi a zbytečně by se vyčerpali. Vesla jsou zbytečná a nepotřebná.
Právě tak lze popsat náležitou cestu do nitra. Je-li tvou hybnou silou Bůh,
dostaneš se za krátkou dobu mnohem dále, než by ses kdy mohl dostat
opakovaným vlastním úsilím. Drahý čtenáři, zkus jít touto cestou! Nakonec
zjistíš, že to je to nejsnazší na světě.
